12. díl - Dva měsíce po návratu z Ruska

pondělí 19. červenec 2010 19:43

Tenhle příspěvek bude jiný než všechny, kterými jsem vám téměř tři měsíce popisovala své postřehy ze studijní stáže v daleké Moskvě. Dnes již totiž nesedím v sedmém patře koleje Moskevské státní univerzity a za oknem se mi nenabízí výhled na téměř jedenáctimilionovou Moskvu. Naopak, sedím zase za svým psacím stolem. Ve svém pokojíčku. Ve svém rodném městě.

UP3130080.JPGplynuly již téměř dva měsíce od chvíle, kdy jsem vystoupila z letadla na pražské Ruzyni a padla po dlouhém odloučení rodičům do náruče. Vzpomínám si, jak mi přišlo zvláštní, že domů jedeme autem, protože jsem se tři měsíce v Moskvě pohybovala po městě pouze metrem nebo maršrůtkami - myslím, že jsem v některém z předchozích příspěvků již vysvětlovala, že maršrůtky jsou tzv. hromadné taxíky, které vás za přijatelnou cenu dopraví téměř kamkoliv. Teď jsem si ale mohla zase sednout do klimatizovaného autíčka a rozvalit se na sedačce, kde se na mě nikdo ze strany nemačkal. Snad ještě zvláštnější bylo, když jsem otevřela doma dveře koupelny a chvíli zůstala ohromeně stát, jak mě doslova oslepila čistota, kterou zde maminka po celou dobu nepřítomnosti udržovala. A o tom, jak jsem mamince vyskládala dva obrovské kufry špinavého oblečení před pračku a druhý den se mi vše objevilo v pokoji vyprané a vyžehlené, snad nemusím ani mluvit. Nemusela jsem projít celým areálem univerzity do prádelny, abych tam zaplatila za půlhodinový prací program, který spíše než by prádlo vypral, ho jen navoněl. A ani jsem nemusela následně proměnit svůj pokoj v sušárnu, protože jinde se prádlo usušit nedalo.

148.JPG

Nenechte se ale mýlit. I když je pohodlná cesta autem, čistá koupelna i vyprané prádlo perfektní věc, tak všechno tohle, co mi v Moskvě chybělo, bylo nastokrát vynahrazeno něčím jiným. Vůbec mi nevadilo, že po soukromém večírku u Jarka Nohavici usínám na tvrdé posteli. Bylo mi naprosto jedno, že na večeřinku, na které nás spolužák Japonec učil připravovat pravé suši, jdu v nevyžehleném tričku. A o tom, že se musím na pravidelnou večerní procházku po Arbatu dopravit metrem ani nemluvím.

Vždyť to všechno k tomu patřilo! Nebojím se říci, že jsem za tři měsíce v Moskvě zažila více než za celý svůj dosavadní život. Jak ale plyne čas od mého návratu, tak se mi zdá, jako by se mi Rusko hrozně rychle vzdalovalo. Tak rychle jsem se vrátila do svého starého života „před Moskvou“, že se chvílemi zdá, jako by všechP5271122.JPGno to, co jsem zažila, ani nemohla být pravda. Ale všechno se to opravdu stalo a já vím, že i když život tady v Čechách jde dál, tak já už si v něm navždy ponesu vzpomínky a zkušenosti, které mi již nikdo nikdy nevezme. Poprvé ve svém životě jsem „vylétla z rodného hnízda“ a poznala život, ve kterém jsem se musela starat sama o sebe. Zároveň jsem ale věděla, že můj čas v Moskvě je přísně stanovený a to mi dávalo pocit, že musím každého dne využít naplno. Doma vám dny plynou a ani vlastně nevíte jak, ale my tam věděli, že máme jen tři měsíce na to, abychom stihli, co nejvíce vidět a zažít. A tohle vědomí, vám dává neuvěřitelnou sílu žít naplno a nedovolí vám nadarmo plýtvat jedinou minutou, kterou máte k dispozici.P5281145.JPG

Jenomže nic z tohohle bych nikdy nezažila nebýt hned několika lidí. První z těch, kterým musím děkovat, je můj děda, protože bez peněz od něho by se mi nikdy tahle brána zkušeností neotevřela. Zároveň by se mi však zase rychle zavřela, kdyby nebylo mých rodičů a jejich podpory. Vím, jak pro ně muselo být těžké pustit jejich „malou holčičku“ do světa a i přesto jsem ani od jednoho z nich nikdy neslyšela jediné slůvko, kterým by se mi to pokoušeli rozmluvit. Naopak po celou dobu studia v Moskvě mě podporovali a i oni mi kladli na srdce, abych využila každé příležitosti, která se mi tam naskytla. Dokonce, i když jsem jim hned na Ruzyni oznámila, že chci v září znovu odletět, tak se jen pousmáli. Nikdy jim nepřestanu být vděčná za to, že mi umožnili zažít všechno, co jsem zažila a ještě zažiju.

A tímhle se s vámi, milý čtenáři loučím. Děkuji všem, kteří sledovali životní osudy jedné slečny z maloměsta uprostřed velkoměsta. Doufám, že se mi během mého přispívání podařilo vám, alespoň trochu přiblížit pro nás tak vzdálenou zemi jako je Rusko!

Lucie Vinterová

dr .med.cerny, obcan EU , ale ne Ceskamoc hezky a presvedcive pisete13:3913.9.2010 13:39:52
Lída V.Vítejte doma!22:1919.7.2010 22:19:34

Počet příspěvků: 2, poslední 13.9.2010 13:39:52 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Lucie Vinterová

Lucie Vinterová

Chci psát své názory na vše co je kolem mně... Prostě na život, ať už ten můj nebo Váš...

Moje nazory, zkusenosti a pocity...

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.